Ježíš vystoupil na horu, aby se modlil – a když se modlil, jeho tvář se proměnila. Evangelium nám v tomto krátkém obrazu ukazuje, že opravdová modlitba člověka proměňuje, a tato proměna není skrytá. Když se srdcem otevíráme Bohu, něco v nás dozrává, rozjasňuje se, proměňuje naše vnímání i postoje. Možná nenápadně, možná pozvolna, ale nepochybně.

A přesto… možná se někdy přistihneme, že místo skutečné proměny jen nasazujeme „modlitební výraz“ – okázale soustředěný, možná až strojeně posvátný. Možná jsme si ho nevědomky osvojili, možná máme dojem, že ke zbožnosti patří. Ale pokud modlitba zůstává jen na povrchu, pokud je spíše vnějším gestem než vnitřním setkáním, pak naše tvář není odrazem proměněného srdce, ale jen pečlivě vytvořenou maskou.

A pak je tu jiná tvář – tvář, která odráží modlitbu přirozeně. Nemá nic společného s naučenou zbožností, ale v očích nese hluboký pokoj. V gestech laskavost. Ve slovech tichou radost, jež pramení z vnitřního setkání s Bohem. Taková tvář v sobě neskrývá žádnou strojenost.

Skutečná modlitba se nepozná podle výrazu ve tváři, ale podle proměny, kterou přináší. A když nás proměňuje zevnitř, projeví se to i navenek – v pohledu, který vidí s větším porozuměním, v úsměvu, který dává druhým naději, v pokoji, který vnášíme do svého okolí. Možná ne  tak oslnivě jako na hoře Proměnění, ale v drobných znameních Boží přítomnosti, která proměňují svět kolem nás.