Při kázání pro děti jsem se jednou zeptal: "Co je hlavní poselství křesťanství?" A malá Adélka bez váhání vykřikla:  „Milovat druhé lidi“. A má pravdu. Opravdu bychom měli milovat druhé lidi a dělit se s nimi o svůj čas, podpírat klesající, s radujícími se radovat.

Ale stačí to? Při přípravách na křest si často s rodiči povídám o třech různých nepochopeních přikázání lásky:

První z nich jsou lidé, kteří mají tak moc rádi církev a snad i Boha, že mnohé své peníze i čas věnují na kostel, snaží se mnoho modlit, ale chybí jim pak empatie pro lidi žijící vedle v baráku. "Milují" Boha a nikoho jiného.

Druzí z nich by se pro druhé klidně rozdali. Milují své bližní tak moc, že zapomínají na sebe a na své potřeby, až se časem vyčerpávají a oči mají prázdné únavou, vše se snaží urvat vlastní silou. Snad někdy láska k druhým může být jejich únikem před sebou samými. Milují druhé, ale ne sebe, na Boha zapomínají.

Třetí z nich naopak neznají nikoho jiného, než sebe. Všude o sobě mluví, všude sebe upřednostní, na druhé neberou ohled, a ještě je zraňují. Milují pouze sebe.

Láska je poselstvím a posláním křesťanství.
Láska je jediné řešení života.

Aby láska nekulhala,
potřebuje být v pohybu
a rovnoměrně dávat i přijímat.

Aby láska nebyla zvrácená a nestabilní,
potřebuje stát na třech pevných nohách. 
Tou pevnou trojnožkou lásky je:
láska k Bohu,
láska k druhým,
láska k sobě.